13. kapitola - Lusi

24. srpna 2012 v 13:19 | Laura |  Kapitoly
Vydali jsme se na cestu k jeskyním ztracení. Ráno jsme si zabalili nějaké jídlo a věci, Tamara se rozloučila se svým domem a pro Inny jsme vyrobili nosítka. Většinu dne jsme šli a střídali jsme se v nošení nosítek. Vedle nás běžela vlčice Lori a před námi vlčice Tori. Celou dobu nás následovala různá zvířata. Večer jsme si udělali přestávku a Tamara připravila tu léčivou směs pro Inny. Dnes naštěstí netrpěla svým záchvatem, při kterém sebou házela, takže jsme se všichni vyspali. Já jsem stejně moc nespal, protože mám starosti o Inny. Dlouhou dobu jsem u ní ležel a mluvil jsem na ni, ale nereagovala. Když měla ten záchvat, aspoň jsme věděli, že je naživu. Doufám, že najdeme ten lék pro Inny a zachráníme ji. Hodně jsem přemýšlel, co nás čeká tam v jeskyních. Další den jsme k večeru zahlédli Mushorské jezero a za ním se objevily jeskyně. Shodli jsme se na tom, že se vyspíme v lese a ráno za denního světla jeskyně prozkoumáme. Ráno jsme snědli zbytek jídla a šli jsme k jeskyním. Já jsem šel první a za mnou šla Tamara s Natem a nesli Inny. Když jsme přišli k vchodu do jeskyně, Tamara s Natem se najednou zastavili. "Co se děje?" zeptal jsem se. "Ty to necítíš? Je to děsně nepříjemný pocit a myslím, že nám má zabránit ve vstupu do té jeskyně" pronesla Tamara váhavě. "Já nic necítím, asi to na mě nepůsobí. Jdeme" řekl jsem jim a vstoupil jsem do jeskyně. Všichni jsme se rozhlédli po té jeskyni. Byla nesmírně rozlehlá a nádherně zdobená. To nejzajímavější byla ale skutečnost, že celá jeskyně byla bludiště, které se každou chvilku měnilo. Sestoupili jsme dolů na začátek bludiště. "Myslím, že bys nás měl vést ty," řekl Nat. Tamara jen souhlasně přikývla. "Tak jdeme a držte se blízko mě!" Vstoupili jsme do labyrintu. Vůbec jsem nevěděl, kam mám jít, takže jsem na první odbočce zastavil. "Lusi, myslím, že bychom neměli zastavovat," ukázala Tamara na naše chodidla, která už omotávala nějaká rostlina. Odřízli jsme tu rostlinu a šli jsme bez zastávky dál. Po hodině bloudění jsme už byli vyčerpaní. Najednou jsem si všiml nějakého velkého chumlu rostlin a já ho bez zaváhání rozřízl. Najednou Tamara vyjekla. Byl tam totiž zamotaný člověk nebo spíš jeho kostra! Rychle jsme pokračovali a únava nás už úplně přešla. Bloudili jsme tam už dost dlouho, byli jsme unavení a měli jsme strašný hlad. Naštěstí měl Nat v batohu několik bobulí a každý měl ještě trochu vody. Šli jsme dál a najednou Tamara zastavila. "Dál nejdu," řekla. Já jsem jí říkal, že nemá šanci přežít, pokud nebudeme držet spolu a přinutil jsem ji udělat několik kroků, aby jí nezarostly nohy. "Už tam brzo budem. Cítím to," pronesl jsem a převzal jsem nosítka s Inny, aby mohla Tamara jít vedle mě. Nakonec jsme narazili na dveře, které nám bránily ve vstupu. Snažili jsme se je otevřít násilím, dokonce jsme je i prosili, aby se otevřeli, ale nic nezabíralo. Už nám pomalu začaly zarůstat nohy, ty úponky nám nedali ani chvíli pokoj. Jakmile jsme měli úponky skoro po kolena, napadlo mě, že bych mohl zkusit otevřít dveře tak, že přiložím ruku na drahokam, který byl uprostřed dveří. Přiložil jsem na něj ruku, ale nic se nestalo. Zklamaně jsem ruku odtáhl, ale při tom jsem se škrábl o ostrou hranu drahokamu. Moje krev se spojila s drahokamem a ten najednou zazářil rudým světlem a dveře se otevřely.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Amanda Amanda | 24. září 2012 v 18:35 | Reagovat

Woow, to by mohli vyzkoušet v té hře 100 zámků co?? :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

2 Ilía Ilía | Web | 30. srpna 2013 v 18:07 | Reagovat

Vybrala jsi krásná jména. A ty jeskyně. Ten název je jak z PP! Poetický! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama