20. kapitola - Lusi

22. září 2012 v 17:18 | Laura |  Kapitoly
"Inny! Co se s ní děje?" ptám se královny. "Vzpomínky. Když jsem ji změnila zpět do původní podoby, prožívá znovu poslední okamžiky jako elfka a první okamžiky jako člověk, to co se stalo před čtrnácti lety," odvětí královna a neustále sleduje Inny svým zvláštním pohledem. Potom se Inny probere z toho zvláštního transu. Vypadala docela otřeseně a vyčerpaně. "Inetegario, ty si musíš pořádně odpočinout a ty Lusiane pojď za mnou, abych ti mohla vrátit tvou podobu. Rodiče tě budou určitě chtít vidět co nejdřív, takže jdeme," přikáže královna. Všichni se postupně vypařili, až jsme v pokoji zůstali jenom já, Inny, královna a ten chlapec, který předtím pozoroval Inny, když jsem čekal, než se probudí. "Matko, prosím, dovol mi s ní chvíli zůstat…" řekl ten chlapec a domyslel jsem si, že je to nejspíš její bratr. Cítil jsem se trochu odstrčený, protože já jsem byl její bratr a spolu jsme prožili všechna dobrodružství, ale byl jsem taky rád, že má rodinu. To já jsem nevěděl, jakou mám rodinu. "Dobrá Salionte, ale jenom malou chvilku, protože mi musíš pomoci uklidnit všechny v sále. Jdeme Lusiane," odvětila královna. Salionte se posadil na okraj postele, ale co jí řekl, jsem už nevěděl, protože mě královna popostrčila do chodby. Potom rázným krokem vykročila směrem k pokoji na konci chodby. Otevřela dveře a ocitli jsme se v pokoji, který byl zařízený stejně jako ty předchozí. "Kdo jsou mí rodiče?" ptám se královny. "Beolien a Gueolf," odpoví královna a posadí mě na židli. "A ještě máš mladší sestru." "Vážně?" podivím se. "Ano, ale teď tě proměním a potom si odpočineš, aby ses mohl setkat s tvými rodiči." Pronesla zase nějaké kouzlo a já cítil, jak se mi uši tvarují do špičky a taky mě svědil levý bok. Potom mě přepadly vzpomínky.

Křičím, mlátím kolem sebe drobnýma ručičkama, snažím se dostat ze sevření strážce, který pro mě přišel až domů. Vidím matku, jak za mě bojuje a potom se hroutí k zemi. Otec neví, kam má jít dřív, nakonec se rozhodne vzkřísit matku a mě strážci odnesou ke královně, která pronese kouzlo a změní můj vzhled na lidský.

Drží mě nějaké ruce. Vedle mě drží nějaké další dítě a porovnávají ho se mnou. "To nebudou sourozenci, ale jsou si trochu podobní a navíc se odlišují od ostatních," pronesla žena, která mě držela. "Budou mít těžký život, protože vypadají jinak a mají zvláštní jména," pronese další. S touto větou mě položila to tvrdé postýlky a odešla někam pryč.

Takže takto se to stalo? Má matka o mě hodně stála a nechtěla mě dát. "Můžu vidět své rodiče?" ptám se královny. "Jistě, ale nejdříve si musíš odpočinout a já si musím jít promluvit s radou a uklidnit je." Potom odkráčela z pokoje a nechala mě tam samotného s mými myšlenkami. Cítil jsem se opravdu vyčerpaně, ale přesto jsem vstal a šel se podívat do zrcadla. Když jsem předstoupil před zrcadlo, zůstal jsem ohromeně zírat. V zrcadle vidím chlapce stejného, jako jsem já, ve stejném oblečení, se stejnými vlasy, ale přesto se odemně trochu lišil. Měl totiž úžasné elfské uši. Nemohl jsem uvěřit, že jsem to skutečně já. Vzpomenu si také na svědění na levém boku. Vyhrnu si tričko a spatřím tam drobné tetování ve tvaru stříbrné kapky. Najednou se mi zatočí hlava a já si vzpomenu na královninu radu, že bych se měl vyspat. Přesunu se do postele a v tom okamžiku usnu.
Když se probudím, cítím se plný energie. Vstanu a přejdu k zrcadlu. Pořád jsem si nezvykl na svůj vzhled. Královna neřekla, co mám dělat až se probudím, takže jsem vyšel z pokoje. Chtěl jsem navštívit Inny a taky jsem chtěl najít královnu, aby mě představila rodičům. Na chodbě jsem narazil na toho bratra od Inny. "Promiň," začnu se hned omlouvat, "nevíš kde je královna?" "Díky že ses postaral o Inetegariu, když jsem s ní nemohl být. Děkuji, že jsi ji chytil, když omdlela na schůzi." "Není zač, pro mě je Inny taky něco jako sestra… Když už jsme u toho, nevíš kde je královna? Rád bych se setkal se svou rodinou." "Jo, promiň. Alatariel je asi ve své komnatě nebo je s Inetegariou. Pojď, zavedu tě k ní," než to dořekne, už se vydává spletitou chodbou do hlubin paláce. Po chvíli dorazíme před zdobené dveře. Salionte zaklepe. "Dále," ozve se. Salionte otevře dveře. "Ahoj mami, tadyhle Lusian tě hledá. Prý jsi mu slíbila setkání s rodinou." Vstoupíme do pokoje, který je mnohem větší, než ty pokoje ve kterých jsem spal. Je vymalovaný různými odstíny žluté a zlaté a oknem dovnitř svítí paprsky slunce. Uprostřed pokoje stojí skleněný stolek a okolo něj jsou žlutá křesla. V jednom křesle sedí Inny a naproti ní je královna. Obě se postavily a dívají se na nás. "Už ses vzbudil Lusiane? Měl jsi ještě chvíli spát, ale to už je jedno. Salionte, pujč nějakou košili a kalhoty tady Lusianovi, aby mohl jít ven do města a setkat se se svou rodinou. Inetegario, ty se tady mezitím můžeš porozhlédnout," ujala se hned proslovu královna. Potom nás se Saliontem vystrčila z pokoje a Salionte nás vedl do svého pokoje, který se nacházel o patro výše. Přišli jsme ke dveřím, které byly jen o malinko méně zdobené než ty královniny. Vstoupili jsme do pokoje, který byl zdobený trochu jinak. Byly tam různé kresby jak na stěnách, tak nakreslené na papír a nalepené na stěnu. Většinou na nich byly různé krajiny, ale na několika z nich byly i postavy. Salionte přešel ke skříni a začal v ní hledat nějakou obyčejnou košili. Po chvíli vytáhl bílou košili a hnědé kalhoty. Převlékl jsem se a královna mezi tím poslala za Inny Salionteho. Potom mě vyvedla z paláce. Z venku vypadal ještě více magicky než zevnitř. Prošli jsme zahradou, ve které rostlo spoustu barevný květin a vyšli jsme mohutnou branou ven. Palác se nacházel na kopci, takže jsme měli překrásný výhled na město. Skládalo se ze spousty domků a v ulicích bylo plno elfů, kteří tam měnili různé výrobky. Trochu mi to připomínalo Měsíční tržiště. Vedle města byla rozlehlá louka, na které spoustu elfů trénovalo v boji s mečem, v střelbě z luku nebo v jízdě na koni. Taky tam byla louka, na které bylo spoustu takových přístřešků, ve kterých bylo něco, co jsem zatím nezjistil. "Jdeme?" ptá se královna a pousměje se. Vydáme se z kopce směrem do davu v ulicích. "Jací jsou mí rodiče?" ptám se královny. "No, jsou docela odtažití a nemají mě rádi, protože tě museli dát do světa lidí," odvětí královna. Po chvilce mlčení dodá: "Nechci, abys byl zklamaný, protože oni se nesmířili s tím, že tě ztratili, takže tě možná nebudou chtít vidět." Tak nad tímto jsem dlouho uvažoval. To není možné, přece budou rádi, že se jim vrátil ztracený syn! Dál se zabývám těmito úvahami a málem si nevšimnu, že královna zastavila před malým dvoupatrovým domkem. "Tak tady jsem bydlel?" vydechnu užasle. Královna zaklepe na dveře. "Guelofe, Beolien, chci s vámi mluvit, vrátil se vám váš syn Lusian!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Manë Manë | Web | 23. září 2012 v 17:16 | Reagovat

Další perfektní díl už aby byl další:D:D
jo a ten konec je stejně nejlepší:
"Guelofe, Beolien, chci s vámi mluvit, vrátil se vám váš syn Lusian!" úplně v pohodičce jako by se nic nestalo:D:D

2 Laura Laura | Web | 23. září 2012 v 18:59 | Reagovat

Tak jasně, tak jak bys to oznámila? Jakože si je pozvat do paláce? Třeba chtěli soukromé setkání :D

3 kaki99 kaki99 | E-mail | Web | 17. října 2012 v 16:32 | Reagovat

není to špatné ale nádherné luxus :-D

4 Amanda Amanda | Web | 12. ledna 2013 v 19:08 | Reagovat

Cooooool!

5 Ilía Ilía | Web | 30. srpna 2013 v 18:59 | Reagovat

No...myslím, že smajl bude mluvit za.vše.:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama