23. Kapitola - Salionte

3. listopadu 2012 v 10:00 | Laura |  Kapitoly
Inetegaria to taky zvládla. Chtěl jsi vidět, kde prožila většinu života, tak to musíš přetrpět. Takové myšlenky se mi honily hlavou, když jsme projížděli labyrintem. Lusian viděl nějakou stopu, podle které nás vedl skrze bludiště, abychom nezabloudili. Už po chvilce, když jsme jeli labyrintem, se Inny posadila na koně k Tamaře a podpírala ji, protože labyrint na ni působil stísňujícím dojmem a ona v sobě měla jenom málo elfské krve. Lusian jel na koni s Natem, a Nettle seděla Lusianovi na rameni a nejspíš je navigovala. Já jsem jel na koni s Estelin, která se mě křečovitě držela kolem pasu, taky měla ten nepříjemný pocit. V jeskyni navíc byla tma a jediné světlo tam byla Nettle, která zářila díky svému prášku. Připadalo mi to jako hodiny, když jsme konečně vyjeli z labyrintu. Rozhlédl jsem se po okolí v očekávání, že uvidím tu slavnou zemi lidí. Viděl jsem jezero, které mělo šedivě modrou vodu, les měl šedozelenou barvu a rozkládal se všude okolo. Nepříjemný pocit se trochu zlepšil, ale stále jsem se cítil skoro bezmocně. Věděl jsem, že ve světě lidí jsou naše kouzla mnohem složitější, protože magie je tam nedostatek. Když jsem se tak rozhlížel po ponurém okolí, trochu jsem litoval, že jsem nezůstal doma v paláci plném magie a bezpečí. Estelin okolí taky bezmocně a trochu zděšeně pozorovala a Inetegaria s Lusianem už taky pocítili, že je tu méně magie. Jenom Nat a Tamara byli naprosto v pořádku. "Jedeme?" přeruší to ticho Nat. "Cesta k paláci trvá alespoň pět dní, takže bychom měli vážně vyrazit," pronese Inetegaria. Pořád ještě působí otřeseně, ale začíná si na okolí zvykat. Když tu žije čtrnáct let, musí být na nedostatek magie zvyklá. Nat nasedl na koně zpátky k Tamaře a Inetegaria přisedla k Lusianovi. Já jsem stále seděl s Estelin, která už mě přestala tak křečovitě svírat, ale stále se mě docela pevně držela a opírala se o mě. Tamara s Natem už vyrazili a za nimi se rozběhl kůň, který vezl Inetegariu a Lusiana. Já jsem taky pobídl našeho koníka a přidali jsme se k ostatním. Když jsme vjeli do lesa, všiml jsem si, že vedle nás běží nějaký stín. Už jsem si skoro začal chystat luk, když najednou Tamara nadšeně zavolala "Lori". Nechápavě jsem se na ni podíval, ale to už ze křoví vyskočila hnědá vlčice a vykračovala vedle Tamařina koně. Ahá, ona je nejspíš zaříkávačka zvířat, došlo mi po chvilce. "Myslím, že bychom se měli utábořit, za chvíli bude tma." Lusian při těch slovech ukáže na oblohu. Všiml jsem si, že se nějak rychle setmělo. Uvázali jsme koně a Tamara vytáhla deky. Její vlčice obcházela okolo tábora a hlídkovala. Každý si vytáhl trochu jídla a potom jsme se uložili ke spánku. Okamžitě jsem usnul.
Další den jsme se probudili, nasnídali a připravili jsme se na další cestu. Najednou jsem si všiml, že v naší skupince chybí Tamara. Upozornil jsem na to ostatní. Všichni se po ní začali vyděšeně shánět. Nat zamával rukama. "Jen klid. Před odjezdem ze země elfů jsem s Tamarou mluvil a ona mi sdělila, že s námi nebude cestovat až do hradu, ale půjde do svého domku a až se budou Temní blížit, dá nám vědět." "Není to nebezpečné, aby se sama toulala lesem?" "Vždyť v lese žije už dva nebo tři roky, o tolik nebezpečnější to nebude" Nat a Inetegaria se spolu chvilku takto hádali. K Inetegarii potom přistoupil Lusian. "Klid Inny, hlídá ji přece její vlčice a spoustu dalších zvířat," začal k ní klidně mluvit. Vzal ji do stínu a tam si sedli a něco si povídali. Já jsem usoudil, že máme ještě chvilku čas a tak jsem z jedné brašny vytáhl svůj největší poklad - malou kouzelnou flétničku. Nenápadně jsem se přesunul mezi stromy na kraji našeho tábořiště, tak abych zůstal skrytý, ale abych viděl na tábor. "Tiše" zašeptal jsem flétně a potom jsem začal pomalu hrát. Flétna naštěstí neztratila svou kouzelnou moc a ztlumila svůj zvuk, že jsem ho mohl slyšet jen já nebo někdo kdo stál těsně vedle mě. Hrál jsem své oblíbené melodie, pomalé, rychlé a veselé i smutné. Flétnu jsem dostal jako dárek od Alatariel, když poslali Inetegariu do světa lidí. Často jsem si se svou sestrou hrál, a když musela pryč, bezcílně jsem se toulal po paláci, až to Alatariel nevydržela a naučila mě hrát na flétnu. Od té doby se snažím, abych každý den zahrál alespoň jednu nebo dvě melodie nebo písničky. Chvilku jsem si hrál, ale ne moc dlouho, protože musíme pokračovat. Když jsem přišel zpátky, všichni už se po mě sháněli. "Kde jsi byl? Měli jsme o tebe starost," ptá se mě naštvaně Inetegaria. "Nejdřív Tamara a teď ty!" "Klid Inny, už je tady," uklidňuje ji Lusian. Nasedli jsme na koně a pokračovali jsme v cestě. "Kde jsi byl? Měli jsme o tebe hroznou starost," ptá se mě Estelin. Už si zvykla na nedostatek magie a začala se chovat jako vždycky, byla zvědavá a trochu upovídaná. "Musel jsem být chvilku sám." "Jo, jasně a nevíš co se to děje s Inetegariou? Chová se nějak podivně - na všechno reaguje přehnaně." "Myslím, že to je reakce na změnu prostředí, sotva si zvykla na prostředí naplněné magií a naprosto bezpečné, musí se vracet zpátky do tohoto podivného světa, ve kterém není skoro žádná magie," pokusím se logicky odvodit Inetegariino podivné chování. "Navíc našla své místo ve světě, svou rodinu a nechce o ni přijít," zakončím své myšlenky. Dál uháníme krajinou mlčky. K večeru jsme se utábořili na malé mýtince mezi stromy a já se rozhodl využít chvilku pro sebe. "Jdu se tady kousek porozhlédnout, za chvilku se vrátím," oznámím raději, aby se Inetegaria nestrachovala. Nenápadně vytáhnu ze sedlového vaku flétnu a vydám se mezi stromy. Usadím se u jednoho většího, který svými kořeny tvoří téměř dokonalou lavičku. Zase flétnu ztiším a začnu hrát. Nechám se tak unést, že si ani nevšimnu, že si ke mně sedla Estelin. Když ji zaregistruju, vyděsím se. "Neboj, to jsem jenom já," směje se Estelin a já se začnu smát s ní. "Tys to slyšela?" ptám se tiše, protože je to moje tajemství a flétna měla hrát tiše, což znamená, že musela sedět hodně blízko mě. "Hrál si překrásně, co to bylo za písničku ta poslední?" "Hm… tu jsem napsal nedávno, jmenuje se Zázraky. Nikdy jsem nevěřil, že Inetegariu ještě někdy uvidím a teď s ní cestuju, abychom varovali krále před nastávající válkou proti Temným, kteří chtějí vyhladit všechny normální lidi a Světlé elfy." "Mě by nikdy nenapadlo, že tu budeme spolu v zemi lidí dva elfové, kteří celý život žili v zemi elfů." Pousměje se. "Zahraješ mi ještě něco?" "Jistě," odvětil jsem a začal jsem hrát jednu písničku za druhou. Když jsem dohrál písničku, kterou jsem nazval Dívka z paláce, tak mě zastavila. "Co to je za písničku? Připadá mi nějaká povědomá…" "No, jmenuje se Dívka z paláce a.. no.. je o tobě," při posledních slovech se odvrátím od její zamyšlené tváře a vstanu. "Je načase se vrátit ať zase Inetegaria nevyšiluje," chabě se pousměju a pomůžu Estelin vstát. Když odchází do svého koutku, aby šla spát, zašeptá mi do ucha "Mě se ta písnička moc líbila, zahraješ mi ji zítra?" Zmůžu se jenom na přikývnutí, ale po tváři se mi rozlije úsměv. Zítra bude zvláštní den, pomyslím si.
Ještě netuší, jak zvláštní (dobrým i špatným způsobem) ten den bude.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 the-hunter the-hunter | Web | 3. listopadu 2012 v 14:02 | Reagovat

Hurá, tak jsem stihla komentovat jako první :-D.
Skvělá kapitola, to čekání se nakonec vyplatilo. Zajímá mě, jak to celí vlastně dopadne a jestli jsem se s tím, co je Tamara zač, doopravdy trefila.
Nakonec tě chci jenom upozornit na takovou drobnost - dávej si pozor, v jakém čase píšeš. Párkrát se ti stalo, že jedna věta byla v minulém a po přímé řeči jsi pokračovala v přítomném.
Ale jinak moc fajn 8-) ...

2 parala parala | Web | 3. listopadu 2012 v 21:56 | Reagovat

Hmm... tvá povídka je hodně zajímavá! Nádherná přímo

3 Amanda Amanda | 15. ledna 2013 v 12:13 | Reagovat

Zajímá, mě, co se děje s Tamarou. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama