25. kapitola - Estelin

17. listopadu 2012 v 12:54 | Laura |  Kapitoly
Už jenom den a půl cesty a jsme v tom legendárním lidském království. Sedím u jednoho stromu poblíž tábořiště, stranou od všech. Myslím na Tamaru. Na to, jak je sama někde v lese poblíž království Temných, zrovna když se schyluje k válce a chrání ji jenom malý dřevěný domeček. Myslím na Inetegariu, na její odpověď na mou otázku. Musí se naučit elfské tradice, jinak bude mít problémy, až bude chtít s někým být. Chápu, že to ve světě lidí mají nejspíš jinak. Taky jsem se tomu kdysi s kamarádkou smála. Irryl… Vzpomínky na mou bývalou kamarádku mě pořád tíží. Pamatuju si, jak jsme se smály jejímu bratrovi, když se jeho vyvolená ptala, jestli může být s jejím bratrem. Taky naše zakázané výpravy do lesa a jak jsme se několikrát dostaly i na výcvik boje s mečem. Irryl byla vždycky lepší, ale já jsem si z toho dělala legraci. Dělaly jsme si legraci i z vybírání královniny učednice. Ale jednou před naším domem zastavil královnin strážce na koni a oznámil rodičům, že jsem byla vybrána, abych se stala budoucí královnou. Potom mě vysadil na koně a odvezl mě do paláce. Byla jsem z toho v šoku. Já, zašpiněná malá elfka, nezodpovědná, co se zrovna vrátila ze zakázané výpravy do lesa, já se mám stát královnou. Když jsme přijeli do paláce, dali mi jeden pokoj a potom tam přišly služebné. Začaly mě umývat, vzaly mi šaty a oblékly mě do nějakých až příliš ozdobených. Chtěla jsem, aby mi vrátily moje šaty, šily jsme si je samy z různých látek, co nám rodiče přispěli. Byly jsme velice zručné a měly jsme vkus na barvy, takže kolikrát naše šaty obdivovaly i elfky ze sousedství. Služebné se mému požadavku zasmály a řekly, že musím reprezentovat. Na důkaz toho mi daly boty, boty, které jsem nikdy v životě neměla na nohou, protože je nosili významní lidé. Nikdy jsme nepatřili mezi ty bohatší a významnější lidé, takže jsem mohla boty obdivovat jenom z povzdálí, když projížděl přes naši ulici někdo významný. Když jsem po týdnu mohla konečně opustit palác a vrátit se k rodině, rodiče byli nadšení. Byli rádi, že jsem se stala významnou a obdivovali zdobené šaty a boty. Potom tam přišla Irryl. Když mě uviděla v zdobených šatech a v botách, otočila se a vyběhla pryč. Mluvila jsem s ní ještě jednou, později a ona mi řekla, že toto už nejsem já. O několik týdnů později jsem ji zahlédla v lese s někým jiným. Našla si za mě náhradu a já neměla nikoho. Přestěhovala jsem se do paláce, ale jenom dočasně. Byla jsem tehdy malá a zoufalá, chodila jsem po paláci jako bez duše. Už to bylo skoro půl roku, královna za mnou chodila a učila mě, služebné se o mě staraly, ale já jsem postrádala nadšení. Jednou jsem se vypravila do části paláce, ve které jsem ještě nebyla. Bylo tam několik zavřených dveří, ale jedny byly pootevřené. Nakoukla jsem dovnitř, byla jsem smutná, ale zvědavost mě neopustila. Byl to docela malý pokojík, tedy oproti těm ostatním v paláci, takový útulný. Na zemi byla spousta papírů, na kterých byly různorodé kresby, texty a různé poznámky. Do paměti se mi ale vryl obraz chlapce. Seděl na posteli, v ruce měl píšťalku a soustředěně na ni hrál jednoduchou melodii. Měl přitom zavřené oči, takže si nevšiml, že ve svém pokoji už není sám. Rychle jsem odešla, ale jeho vzhled mě okouzlil. A ta melodie se mi zapsala do paměti. Byla to taková melodie, co docela přesně vyjadřovala mé pocity, samotu, ztrátu a smutek. Časem jsem si tu melodii oblíbila tolik, že mi dodávala sílu. Došlo mi, že když budu taková nezaujatá, nikdy se nedozvím, kdo je ten chlapec a proč je tady v paláci takový smutek. Rozhodla jsem se, že začnu pilně studovat a snažit se a stala jsem se poctivou zvídavou učednicí. Tu melodii jsem si broukala i později, jako upomínku na můj předchozí život. Dost mě udivilo, že mi Salionte napsal písničku, která byla založena na melodii, kterou sám napsal, když byl malý a myslel si, že je moje. Taky mě udivilo, že si mě všiml. V paláci mě většinou přehlížel.
Najednou tok mých myšlenek přeruší Salionte, který si ke mně přisedl a dal mi ruku kolem ramen. "Jsi v pořádku?" ptá se dnes už tak podesáté. "Jenom jsem se zamyslela." Usměju se na něj a on se ke mně nakloní a přitiskne svá ústa ne moje. Necháme se unášet kouzlem toho polibku, ale samozřejmě nás po chvilce někdo přeruší. Nat opět významně zakašle a zazubí se. "Promiňte, že ruším vaši chvilku, ale už musíme pokračovat v cestě," směje se a mávne na nás, ať už jdeme. Salionte se na mě omluvně usměje a chytí mě za ruku. Následuje další půldenní cesta, vyčerpávající, ale se Saliontem to vždy uplyne rychle. Večer se uložíme mezi stromy a já skoro hned usnu.
Probudí mě Natův výkřik, který znamená jenom jediné, napadli ná Temní. Rychle uchopím svůj krátký meč a běžím za Natem. Všimnu si, že Lusian už tam stojí. Proti nám stojí pět Temných. Na každého jeden, pomyslím si. To už k nám přibíhají i Salionte a Inetegaria. "No tak jsme se tu všichni pěkně sešli, už snad můžeme přejít k té zajímavější části, ne?" uchechtne se Temný. Ostatní Temní se k jeho smíchu přidají. Inetegaria pohotově natáhne luk, zamíří a vystřelí. Zvládne to tak rychle, že Temný číslo jedna ani nestihne uhnout a zasáhne ho kousek od srdce. V okamžiku začnou jako na nějaký tajný povel všichni Temní útočit. Na mě se vrhnou hned dva, ale Salionte pohotovým kopem odvede pozornost toho jednoho na sebe, takže stojím já proti jednomu Temnému. Pokusím se ho zasáhnout svou zbraní, ale k mé smůle jsem nebyla k boji příliš trénovaná. Od budoucí královny se očekává, že bude pokorně sedět v paláci a řešit nějaké drobné spory. Že u ní bude vždy spousta strážců, kteří ji budou chránit. Já jsem ale nedůvěřivá, takže jsem přesvědčila královnu, že bych se mohla ve volném čase věnovat nějakým základům boje. Několikrát jsem se ohnala neohrabaně mečem po Temném, ale bezúčelně. Temný se mým útokům obratně vyhýbal. Zjevně se dobře bavil, protože k úhybnému manévru ještě přidával taky otočky nebo nějaký elegantní pohyb a na tváři mu hrál úsměv. Už jsem byla vyčerpaná, ale vlna adrenalinu mi nedovolila přestat. Temný už pochopil, že ho snad nikdy nestrefím, takže začal být nepozorný. V jednom momentě se mu otočka nepovedla a lehce zakolísal. Toho okamžiku jsem využila a konečně jsem ho zasáhla. Úplnou náhodou jsem strefila zrovna ruku a skoro jsem mu ji usekla. Výkřik Temného se smísil s tím mým. Potom mi ruka s mečem automaticky vylétla směrem k jeho srdci a meč jím lehce projel. Tak jsem zabila prvního Temného. Vůbec se necítím dobře, ale rozhlížím se po ostatních. Lusian a Inetegaria společně útočí na jednoho obzvlášť rychlého Temného a Salionte kryje Nata, který zjevně chystá nějaký lektvar. Na zemi leží už tři mrtvoly. Vidím, že Salionte už ztrácí sílu, a tak se vrhnu k němu. Zasáhnu Temného do nohy, ale ne takovou silou, abych mu ublížila nějak vážně. Temný se otočil a seknul mě do ruky. Nijak zvlášť mi neublížil, protože usoudil, že nejsem nebezpečná a začal zase útočit na Salionteho. Já jsem se ale nedala a nadále útočila na Temného. Zjevně jsem ho rozptýlila dostatečně, protože ho po chvilce Salionte úspěšně zabil. Chtěla jsem se vrhnout Saliontemu do náruče, ale něco mě zasáhlo do ramene. Do toho, které už zasáhl ten Temný, se kterým bojoval Salionte. Otočila jsem se směrem, ze kterého přilétl šíp, a spatřila jsem v koruně jednoho stromu Temného s lukem. A chystal se znovu vystřelit, tentokrát na Salionteho, který šel na pomoc své sestře a Lusimu. "Pozor, lukostřelec!" zakřičím na Inetegariu. Tentokrát je to ale Lusi, kdo zaregistroval Temného dřív než Inetegaria. V okamžiku vystřelil přesně mířený šíp a ten Temného trefil do čela. Nebyl to hezký pohled, když Temný padal ze stromu s krvácející smrtelnou ranou na čele a ještě když z té rány trčí šíp. Všimla jsem si, že Nat se taky konečně zapojil do boje a hodil po posledním, nejspíš nejrychlejším a nejsilnějším, Temném nějakou baňku s tekutinou. Jakmile se baňka rozbila a tekutina pokropila Temného, v okamžiku padl mrtvý k zemi. Všichni jsme si sborově oddychli. Já jsem se konečně vrhla Saliontemu do náruče a on taky na nic nečekal a vášnivě mě políbil přede všemi. Já jsem se jenom tiskla vyčerpaně k jeho tělu a nechala jsem se unášet polibkem. Potom si všiml toho škrábance na rameni. "Estelin, ty krvácíš?" vyjekl vyděšeně. "To nic není, je to jemno škrábnutí." "Vždyť se na to podívej, je to celé nějak podivně modré!" Otočím hlavu směrem k tomu škrábanci. "Vždyť to nic ne....." Najednou všechno kolem zčerná a já se propadám někam do hlubin temnoty, kde necítím tu vlnu bolesti, která mě přepadla při pohledu na tu rozšklebenou ránu, která se uprostřed začala zbarvovat domodra. Je tu příliš velký klid a já po té vyčerpávající bitvě byla unavená… Nechám se unášet dál do temnoty, která přináší konec všech starostí. V okamžiku zapomínám, kdo jsem a jak jsem se sem dostala. Najednou mi v hlavě probleskne něčí tvář. Vybavím si Salionteho jak mi zpívá, jak hraje na flétnu, jak mě líbá. Dojde mi, že bych tady neměla být. Najednou spatřím bílý plášť, ve kterém jsme všichni oblečení. O chvilku později cítím, jak mé rozbolavělé tělo jede na koni. A Salionteho tvář. Vidím slzu, co mu pomalu stéká po tváři. Sbírám své síly a promluvím, "Miluji tě…" Téměř neslyšitelné, ale Salionte zvedl hlavu a podíval se mi do očí. V jeho tváři se zračilo zoufalství. "Já tě taky miluji…" Potom jemně otře své rty o moje a já se odpoutám od těla. Poslední co vidím je to, jak zoufalý Salionte tiskne své rty k mému mrtvému tělu, které v rukou svírá dvě rudé růže na důkaz nehynoucí lásky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Majkelina Majkelina | Web | 17. listopadu 2012 v 14:56 | Reagovat

Ahojky :)
Hrozně se mi líbí, že píšeš v ich-formě. Mně samotné to nejde. :D  Prýma kapitola.
Majkelina :)

2 Laura (Tashie) Laura (Tashie) | Web | 17. listopadu 2012 v 16:23 | Reagovat

Díky :)
Mě zase nejde psát tak nějak obecně :D

3 the-hunter the-hunter | Web | 18. listopadu 2012 v 21:22 | Reagovat

Ty-ty-tys ji zabila! Jak jsi mohla?! Zrovna Estelin! O_O
Ne, promiň, já jenom zpracovávám šok. Chudinka holka, já ji měla ráda. Navíc - co Salionte? Co Lusian? Vždyť ji ani nestačil poznat ??? ...
Ta kapitola byla skvělá, ale... promiň, jenom tomu trochu nemůžu uvěřit.

4 Laura (Tashie) Laura (Tashie) | Web | 19. listopadu 2012 v 15:55 | Reagovat

Promiň, ale zrovna jsem měla blbé období a měla jsem rozepsanou kapitolu s Estelin... :-?

5 the-hunter the-hunter | Web | 20. listopadu 2012 v 15:09 | Reagovat

Ne, promiň, to nebyla výčitka. V žádném případě ne! Prosím, nezlob se kvůli tomu na mě :-( , já jsem to tak fakt nemyslela. Koneckonců, je to tvoje postava a ten příběh řídíš ty, tím pádem já ti do toho nemám právo mluvit.
Ale hrozně mě překvapilo, když jsi jí nechala umřít. Tak jsem se s tím šokem vyrovnávala tímhle způsobem :-D .
Jak už jsem psala, ta kapitola byla boží! Fakt jo, věř mi :-) .

6 Laura (Tashie) Laura (Tashie) | Web | 20. listopadu 2012 v 15:50 | Reagovat

Však jistě ;-)
Jsem ráda že vám všem na Estelin záleželo, taky jsem si ji oblíbila... Sama jsem byla naštvaná že umřela a to jsem si to vymyslela sama :D ... No jo, je mi líto že to schytala zrovna ona...

7 Manë Manë | Web | 27. listopadu 2012 v 20:49 | Reagovat

drsně jako vždy na perfektní úrovni :-) Už se těším na konec ale je mi líto Estelin.... byla to dobrá postava, ale je to tvůj příběh tak si od někoho nenech radit :-D

8 Amanda Amanda | 27. ledna 2013 v 18:47 | Reagovat

A je po otravné sestřičce. Nééé tak krutá nejsem, ale od začátku se mi Estelin moc nezdála. Lepší Estelin než Nat, to bych nerozdýchala.
Chudáček Salionte.....
Am

9 Ilía Ilía | Web | 30. srpna 2013 v 19:37 | Reagovat

To neeee!!! Proč???! Přece nemohla umřít že ne?!! O.o :'(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama