27. kapitola - Tamara

27. ledna 2013 v 10:38 | Laura |  Kapitoly
Omlouvám se všem, kteří čekali na další kapitolu, protože jsem měla nedostatek času a taky jsem se dostala do... "mrtvého bodu" a nemohla jsem prostě vymyslet, jak bude příběh pokračovat. Pokusím se přidávat kapitoly trochu častěji, ale nevím, jestli to budu zvládat. Jo a ještě přeju šťastný Nový rok 2013 (trošku opožděně :D)
Vaše Laura

Nevím, jestli jsem se rozhodla dobře, že jsem s nimi nejela na hrad. Nevím, jestli už jsem připravena se vrátit. Celou cestu do svého domku jsem vedla hádku sama se sebou. Lori a Tori mě střídavě nesly, koně jsem jim nechala a sbalila jsem si jenom svůj bílý plášť, který budu potřebovat, až se budu chtít vrátit na hrad. Cesta do mého domku trvala asi půl dne, vlci běhají rychleji než koně, to už jsem si ověřila dříve. Když jsem přijela zpátky na místo, které mi bylo skoro dva roky domovem, přivítalo mě spoustu mých zvířátek, se kterými jsem tu žila. Bylo mi toho domku líto. Postavila jsem si ho skoro sama a teprve tady jsem začala naplno žít. Když jsem uslyšela zvuky bitvy, běžela jsem pomoct obětem Temných, a ti mi zase změnili život. Teď, když je načase vrátit se zpět, do svého původního života, už jsem toho zažila více a jestli to všechno přežijeme, tak budu vzorná dcera. Teda pokud mě už neodvrhli. Znovu jsem se zamyslela nad mým posledním rozhovorem s Natem, vím, že jsem udělala dobře, že jsem to někomu mohla říct. Pochopil mě a taky vymyslel skvělý plán, jak mi dát čas navíc. Jelikož je můj domek poblíž sídla Temných, tak uvidím, když se vydají na cestu k hradům. Jakmile je spatřím, nasednu na Lori a pojedu ke královskému hradu, oznámit jim, že se blíží armáda. Jelikož Nat a ostatní počítají s tím, že by se neměli objevit dříve než za dva až tři týdny, mám dost času na odpočinek a na přípravu na návrat. Procházím tím domkem a vzpomínám, jak jsem utekla z hradu, jak jsem v lese poprvé poznala své schopnosti v plné síle, jak jsem našla poraněnou Lori a jak jsem ji zachránila a získala tak první kamarádku. Vždy mi byla věrná a pomáhala mi přežít. Obejdu domek a popojdu mezi stromy. V půdě se rýsuje poskládaný křížek z různých kamenů a taky kytice rudých květin. Lehnu si vedle křížku a zavřu oči.
Vzpomínám… Dvě malé děti před hradem… Smějící se holčička, kterou chlapec šimrá pírkem… Tajné plížení po hradě… Plačící dívka, kterou objímá chlapec… Úprk tmavým lesem… Stavba domku… Temný člověk s nožem… Krvácející rána… Julius… Posadím se a nezadržitelně mi tečou slzy. Už nikdy nebudu moct vzpomínat u tohoto křížku, protože až se tudy proženou Temní, tak už tento domek a okolí už nebude. Toho domku si vážím téměř nejvíc. Byla to poslední věc, kterou jsme s Juliem vytvořili. Jednou jsme v lese našli úžasné rudé květiny a Julius mi natrhal kytici do domku. Potom jsme se téměř srazili s jedním Temným, který se snažil nenápadně plížit a v ruce měl nůž. Julius se ochranitelsky vrhl přede mne, aby se mi nic nestalo a zamával Temnému před nosem svou vlastní dýkou. Temný se rozmáchl a zapíchl nůž do Juliovy nohy. Julius se mu naoplátku trefil dýkou do hlavy a Temný překvapeně padl k zemi. Já jenom stála stranou a sledovala tu krev. Julius přikulhal ke mně a já jsem ho pořád ohromeně odvedla pryč. Jenomže po chvíli se zhroutil na zem a nemohl dál. Snažila jsem se mu ránu nějak ošetřit, ale bylo už pozdě, protože ztratil příliš krve. Jeho poslední slova byla "Nevzdávej náš plán, máš skvělý domek, kde můžeš žít až do konce… Mám tě rád Tamaro..." potom už nepromluvil, já jsem seděla vedle něj a nijak jsem se nebránila slzám, protože mi bylo jasné, co přijde dál. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale po nějaké době jsem vstala, vzala jsem si Juliův nůž a přívěsek - druhou polovinu toho mého, a potom jsem šla do domku. Jenomže jsem zabloudila a nevěděla jsem kudy. Když nastala temná noc, došlo mi, že taky dlouho nepřežiju. Potom jsem našla poraněnou vlčici a objevila jsem své nadání Zaříkávačky zvířat. Díky Lori, jak jsem vlčici pojmenovala, jsem našla cestu do domku a tam jsem se o ni starala. Juliovi jsem vytvořila památní křížek, zahrabala jsem jeho přívěsek a nahoru jsem poskládala křížek z kamenů a položila jsem na něj kytici rudých květů. Mnohokrát jsem myslela na to, že bych se vydala do lesa najít jeho tělo, ale nikdy jsem neměla tolik odvahy.
Vstanu, otřu si slzy a vejdu do domku. Vše je tu při starém a já se vyčerpaně svezu na postel z větví a z mechu. Takto to jde asi tři dny, všechno je stejně, jako než jsem poznala Lusiho, Nata a Inny. Čtvrtý den na procházce po lese, vylezu na nedaleký kopeček, který mi dává příležitost rozhlédnout se po kraji. Najednou uvidím skupinu Temných. Jsou plně ozbrojeni a postupně procházejí lesem a prosekávají cestu. Vím, že je to jen předvoj, ale přesto si všimnu spousty Temných kolem hradu. Upustím květinu, se kterou jsem si cestou pohrávala a rozběhnu se k domku. Popadnu batoh, do kterého jsem už stihla naskládat potřebné věci, přehodím přes sebe bílý plášť a nasednu na Lori. Tori okamžitě přiběhne taky a vydáme se na cestu. Hlavou se mi honí různé katastrofické scénáře, včetně toho, jak Temní zničí domek a taky Juliův křížek. Po nějaké době se nechám ukolébat tempem Lorinina běhu a vyprázdním si hlavu. Pravidelně zastavujeme a za necelé tři dny přijíždíme ke kraji lesa. V keřích pozoruju hlídky, které se na mě nedůvěřivě dívají, ale nic nedělají a potom je konečně hrad na dohled. Fascinovaně si prohlížím hrad a tržiště, kolem kterého se shromažďují davy lidí. Když přijedu k davu, všichni se rozestoupí a udělají mi cestu. Prohlížím si ty lidi a udivuje mě, kolik z nich poznávám. U brány už stojí Nat a Inny a mávají na mě. Seskočím z Lori a protáhnu si ztuhlé nohy. Potom zamířím směrem, kterým ukazuje Nat, a vejdu do docela velkého pokoje. Všechno mi tu přijde tak známé, je tu tolik lidí, které poznávám, tolik známých míst. Abych se nějak zabavila, přejdu ke stolku se zrcadlem. Podívám se na sebe do zrcadla a sundám si kapuci. Dívá se na mě skoro dospělá dívka se špinavým obličejem a zacuchanými vlasy. Otevřu skříňku, najdu tam hřeben, mýdlo a nějaké základní věci. Umyju si obličej a ruce, a potom se snažím rozčesat vlasy. Nakonec si zase nasadím kapuci a posadím se na postel. Najednou jsem si uvědomila ještě jednu věc. Talon. Jeden z mnoha důvodů mého - našeho útěku. Vzpomínka na to, jak mi otec představil Talona, mě doteď pronásleduje. Jeho věta: "Představuji ti Talona, tvého budoucího manžela." mí probíhá hlavou, když se dveře otevřou a vejde Mander s Natem. Mander se pochybně podívá na Lori a Tori, které se uložily na postel a podřimují, a Nat se na mě povzbudivě usměje. Ví, jak to mám těžké, a snaží se mě povzbudit. Mander se snaží začít rozhovor, ale já jsem zticha. "Jsi děvče nebo chlapec?" "Jaké je tvé zaměření?" nebo "Znáte se s Natem dobře?" Všechny tyto otázky ignoruju a dál kráčím chodbou. Najednou stojíme před dveřmi, které vedou do poradního sálu. Když se dveře otevřou, všechny oči se upřou na mě. Inny, Lusi a Salionte sedí u stolů pro hosty a Nat se k nim rychle přidá, ale nikde nevidím Estelin. Mander se jde postavit za krále Axela a já zůstanu stát sama. Všichni mě zkoumavě pozorují a já stále mlčím. Nakonec se král ozve, "Drazí přátelé, zde je poslední člen skupiny, která navštívila elfy a která přežila útok Temných. Jak už jsem nechal vzkázat, máme tady špatnou zprávu. Tento člen se měl objevit, až když spatří armádu Temných, tudíž nám zbývá přibližně týden na přípravu armády." Sál se zaplní hlasitým šumem, jak se všichni shromáždění vyděšeně baví mezi sebou. Najednou si všimnu ještě jedné postavy, sedící u stolu pro čestné hosty. Talon. Jeho hnědé oči mě sledují a jeho vlasy působí dojmem, že právě vstal z postele. Což může být pravda, protože je docela brzo ráno. Všichni shromáždění se mezi sebou baví a dohadují, král se snaží sjednat ticho a kamarádi tiše sedí u stolu s Talonem a celou scénu sledují. Najednou udělám několik kroků ke králi a sundám si kapuci. Král se na mě podívá a jeho udivený a zmatený pohled mluví za vše. Najednou celý sál zmlkne. "Zdravím, otče," pronesu odměřeně. "Tamalien?" zeptá se s nadějí a já přikývnu. Už nedokážu odolat a vrhnu se králi - otcovi do náruče. Oběma nám tečou slzy a celý sál se pochybovačně dívá, ale potom propukne v jásot. Já se zadívám směrem ke stolu pro čestné hosty. Lusi a Inny se na mě dívají jako na zjevení, Nat se usmívá a pokyvuje, Salionte se na mě smutně dívá a nechápe, co se to děje. Talon vstane a přejde ke mně. "Je mi to líto," řekne tiše a já neodpovídám. Najednou mě otec pustí a vede mě na balkon. Potom osloví celý dav lidí a zavolá, "Moje dcera Tamalien se vrátila!" Podívám se na ten shromážděný dav, který krále pochybovačně sleduje, a potom jim zamávám. Nakonec odejdeme z balkonu a já mu řeknu, "Měl by ses vrátit k válečné poradě, budu ve svém pokoji." Usměju se na něj a on po chvilce přemlouvání odejde. Procházím známými chodbami, až dojdu ke dveřím. Zhluboka se nadechnu a otevřu je. Celá místnost vypadá, že se nezměnila. Na stole stále leží papíry a obrázky, které jsem kreslila, v otevřené skříni visí šaty a na posteli leží, teď už suchá růže. Vzpomenu si, jak mi ji Julius dal, jak jsem byla nadšená. Byl to můj sluha, ale vždy jsme byli nejlepší kamarádi. Potom jsem se dozvěděla, že otec měl ještě jinou ženu a že Julius je můj nevlastní bratr. Nikdy jsem se to neměla dozvědět, ale nemohla jsem usnout, a tak jsem se šla projít a zaslechla jsem hádku otce a Mandera. Další den jsem to všechno Juliovi vylíčila. Jeho reakce mě překvapila. Já když jsem otce zaslechla, běžela jsem do pokoje a kopla jsem do postele. Julius si jenom smutně povzdychl a objal mě. Byla jsem na otce naštvaná, protože podváděl mou matku, a protože se k Juliovi choval jako ke sluhovi. Jednoho dne jsem se s otcem kvůli tomu pohádala a potom jsme plánovali útěk. Nakonec jsme v noci sbalili několik věcí a prostě jsme utekli. Najednou si uvědomím, že se otec na Julia vůbec nezeptal. Vstala jsem a zamířila jsem zpátky k sálu. Potřebuju si promluvit s Natem, Lusim, Inny, Saliontem a s Estelin.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Amanda Amanda | 27. ledna 2013 v 19:25 | Reagovat

Omluva se přijímá. :)
Konečně nemám sluz,alespoň s tou povídkou, těším se na pokráčko, budem muset vymakat tu věc pro Nata. :-D

2 the-hunter the-hunter | Web | 30. ledna 2013 v 16:57 | Reagovat

Já jsem to věděla :-D !!! Já jsem to věděla (*vítězně se směje*). Mohla bych si zařídit věštírnu :D ...
Kapitola je úžasná, nejvíc se mi líbilo (kromě toho, že jsem to uhodla :-D ) asi Tamařino loučení s tím domem. Trochu mě pak překvapilo, že ji král hned tak nadšeně přijmul - čekala bych, že třeba bude chvíli dělat uraženého, protože mu dcera na dva roky utekla. Ale to je jen můj osobní názor a může se stát, že ty vidíš osobnosti postav z úplně jiného úhlu - jinak je ale kapitola naprosto skvělá :-).
Jo a abych nezapomněla - šťasný nový rok 8-)!

3 Amanda Amanda | 31. ledna 2013 v 9:37 | Reagovat

Jak to čtu tak pořád dokola, ty se asi hodně vyžíváš v tom, že děláš z postav členy královkého rodu ;-) . Jsem zvědavá jak to dopadne. :)
Am ;-)

4 Kate Kate | Web | 1. února 2013 v 13:00 | Reagovat

Ahoj, já jen, že jsem si všimla, že mě máš v oblíbených, tak bych si tě s tvým svolením ráda přidala do SB. :)

5 Ilía Ilía | Web | 30. srpna 2013 v 20:01 | Reagovat

Já to věděla!! JSEM DOBRÁ!!! já to UHÁDLA!!!! Jupííí!!!!
Chichichi.....JOOOOOOOO!!!!!!!!!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama