28. kapitola - Inny

17. března 2013 v 11:13 | Laura |  Kapitoly
Takže, úspěšně jsem dodělala Challenge, takže samou radostí přidávám další kapitolu. Můžete si povšimnout dvou věcí. Tak zaprvé vzpomínáte, jak jsem někdy psala, že se pokusím přidávat kapitoly častěji, tak myslím, že to nepůjde...
A za druhé všiměte si, že jsem objevila kouzlo odstavců :D
Ale teď už kapitola...
Když král navrhl, že uspořádá válečnou poradu, co se týče následující bitvy, určitě netušil, co se bude dít.
Přišel ke mně Lusi a řekl mi, že Estelin zemřela. Mísily se ve mně různé emoce. Bylo mi jí líto, byla jsem smutná, a taky jsem byla naštvaná na sebe, protože jsem se jí nestačila omluvit za to s tím sesterským požehnáním.
Potom zaklepal na dveře nějaký strážný a řekl, že se máme převléct, protože král pořádá válečnou poradu a chce zajistit všem hradům co nejlepší obranu. Když jsme vešli do sálu plného lidí, posadil nás král k jednomu z čestných stolů. Seděl tam ještě jeden chlapec a několik dalších mužů, kteří se mezi sebou hlasitě dohadovali o důležitosti různých hradů v bitvě. Všichni chodili od jednoho stolu k druhému a u každého stolu hlasitě diskutovali. My jsme tam seděli a nechápavě se dívali na tu 'válečnou poradu'. Lusi mi chtěl něco tiše říct, ale stejně musel křičet, abychom se slyšeli.
"Jak tady můžou něco naplánovat!"
"Nerozumím ti, je tady strašný hluk!"
"Ptám se, jak tady můžou něco naplánovat!"
"Takhle tu bitvu prohrajeme už od začátku!"
Najednou všichni v sále ztichli a zírali na postavu v bílém plášti. Všichni jsme si oddychli, protože se Tamaře nic nestalo a navíc všichni zmlkli. Mezitím se Nat nenápadně připojil k našemu stolu.
"Teď sledujte," zazubí se na nás.
Všichni napjatě hledí na postavu v bílém plášti až Tamara udělá několik kroků směrem ke králi a konečně si sundá kapuci. "Zdravím otče." Ozve se sborové zalapání po dechu. Cože? Tamara je ta králova ztracená dcera? Podívám se na Nata, ale ten naprosto zaujatě sleduje královu reakci. Následuje přátelské přivítání otce a dcery a potom spolu někam odejdou.
Po chvilce se sál znovu zaplní hlukem, ale tentokrát to nejsou žádné válečné dohady, ale dohady o Tamaře. Najednou si všimnu, že ten kluk, který se dosud do žádné diskuze nezapojil, vstal a odešel pryč ze sálu.
My s Lusim, Natem a Saliontem tam ještě chvilku sedíme a potom se vydáme hledat Tamaru. Když vyjdeme do chodby, konečně vydechneme. Je tu příjemný chládek a ticho. Chvilku jenom stojíme a díváme se na sebe. Potom se Nata zeptám na něco, co mi vrtalo dlouho hlavou. "Tys o Tamaře věděl, že?"
Nat se dá do vyprávění. "Když jsme odjížděli z hradu, tak mi to řekla a já jí pomohl vymyslet ten plán na odchod od naší skupinky, protože se ještě necítila připravená. Tak se aspoň mohla rozloučit se svým domkem a být zároveň užitečná." Odmlčí se.
Nakonec Lusi přeruší ticho, které nás obklopilo. "No, ale jestli se vrátila, znamená to, že viděla Temné a ti musí být už blízko." Vyslovil myšlenku, která nás všechny trápila.
"A neměli bychom to říct králi? Ten je teď zaslepený návratem své dcery a asi si nevzpomněl na důvod jejího příchodu." Nat uznale pokývne hlavou, jako by ocenil mou inteligenci. "Musíme se sejít s Tamarou."
Vydáme se po spletitých chodbách a snažíme se najít královské pokoje. Nakonec na chodbě potkáme nějakou služebnou a zeptáme se jí. Ta na nás mlčky zírá, jako by viděla Temného. Potom si uvědomím, že já, Lusi a Salionte vypadáme jako Temní. Nakonec se služebná podívá na Nata a ukáže rukou směrem nahoru a doleva. Potom se otočí a rychle jde pryč. Krátce na sebe pohlédneme a vydáme se směrem, který nám ukázala služebná.
Po chvilce bloudění se dostaneme ke zdobeným dveřím. Nat zvedne ruku a zaklepe. Najednou se dveře otevřou a nám se naskytne pohled na bohatě zdobenou místnost. Ve dveřích stojí Tamara, která už z obličeje stihla smýt nejhorší vrstvu špíny a převléknout se do čistého oblečení, které ale nebylo příliš královské, jelikož to byly pouze kalhoty a bílá volná košile.
"Pojďte dál."
Vstoupíme do místnosti a zaujatě si ji prohlížíme. Je to docela malý pokoj, ve kterém se nachází postel s nebesy, zdobený noční stolek se zrcadlem, pracovní stůl se dvěma židlemi. Podlahu pokrývá zdobený koberec, do kterého se zabořují nohy. Všude po stěně jsou nejrůznější kresby a texty nebo jenom jednotlivá slova. Jsou tam taky čtyři křesla a krb. Právě ty křesla mě zaujmou, protože na jednom z nich sedí ten chlapec ze sálu.
"Ehm… Já jsem Talon." Představí se, protože si všiml, že ho pozoruju. Všichni se otočíme na Tamaru. Ta si povzdychne, přisune ke křeslům dvě židle a všichni se posadíme a čekáme na vysvětlení.
"Fajn. Toto je Inny, Lusi, Nat a Salionte," při každém jménu ukáže rukou, "a toto je Talon. Jak jste už zjistili, jsem princezna Tamalien, králova ztracená dcera. Samozřejmě jsem se neztratila, ale utekla jsem. Nevíte, jak je to strašné. Už jenom to slovo princezna. To zní, jako kdybych měla mít ráda růžovou barvu, nadýchané šaty a poníky! Dobře, abych to shrnula.
Tak zaprvé, můj otec měl vztah s jednou služebnou a té služebné se narodilo dítě. Nikdo s tím nepočítal a tak to dítě tajili. Služebná to dítě vychovávala tady na hradě a nikomu se to nezdálo divné. Ani královna o něm nevěděla. O rok později jsem se narodila já, právoplatná dědička trůnu. Teda ne, že bych o to stála. Starala se o mě stejná služebná a po čase jsem se seznámila i s jejím synem, s mým nevlastním bratrem Juliem. Stali se z nás kamarádi, protože tady na hradě moc dětí nebylo, teda pokud nepočítám sirotky. Jednou jsem se večer plížila po hradě, protože jsem měla hlad a nechtěla jsem nikoho budit. Zaslechla jsem tlumený hovor, a tak jsem šla blíž a poslechla jsem si, co říkají. Za rohem stál král v nočním úboru, kdyby nebyla situace tak vážná, tak bych se rozesmála, a služebná, Juliova matka. Hádali se, to jsem poznala podle bojovného výrazu v otcově tváři a hádali se kvůli Juliovi. Tenkrát zmínili něco o lepším životě pro králova syna, a že si to Julius nezaslouží. To už mi bylo jasné o čem je řeč a rozběhla jsem se zpátky do svého pokoje. Další den ráno jsem to řekla Juliovi, který to vzal s překvapivým klidem. Vždy jsem se s ním cítila nějak spojena a teď mi bylo jasné jak.
No a za druhé, otec mi vybral manžela, tadyhle Talona. Další bonus, když jste princezna, otec vám vybere nejvhodnějšího manžela a to snad dříve, než se narodíte. Král neměl moc dobré vztahy s bojovnickým hradem a jeho vůdcem, tak se dohodli, že si vezmu Talona. Prostě se jednoho dne u sklenice vína rozhodli o mém životě. Chvilku jsem se zkoušela s Talonem skamarádit, ale moc se mi to nedařilo, protože to byl příšerný kluk, který do všeho mlátil dřevěným mečem a nutil mě s ním bojovat a podobně. Jak vyrostl, trochu se to zlepšilo, ale místo dřevěného meče dostal opravdový a nezajímaly ho cvičné souboje, ale holky. Proto jsem se mu velikým obloukem vyhýbala a byla jsem s ním jenom na společenských akcích a na odpoledních čajích… Jednoho dne jsem před ním zase utíkala za Juliem, který na mě měl čekat v naší skrýši v zahradě. Jenomže Talon nás sledoval, protože si myslel, že se scházím s někým jiným. Protože mě našel pod stromem, jak se směju s Juliem, tak hned vytáhl meč. Nakonec se dohodli na souboji o hodinu později. Snažila jsem se to Juliovi vymluvit, protože jsem věděla, že je Talon násilník a že mu ublíží. Nenechal si to vymluvit, a když jsem mu po souboji otírala krev z ruky, shodli jsme se, že utečeme. No a tak jsme posbírali zásoby a jednoho úplňkového večera jsme utekli."
Tamara dál vypráví svůj příběh a já upřu pohled na Talona, který se tváří čím dál zahanbeněji. Dívá se na své ruce a hraje si s koženým náramkem. Určitě znak mužnosti, možná bych měla Lusimu taky jeden takový pořídit? Tamara je pohlcena svým příběhem a dívá se na Talona, jako by to vyprávěla jenom jemu. Lusi i Nat se dívají na Tamaru a Salionte se tváří nepřítomně.
"No a teď jsem tady, zase na začátku." Zakončí svůj příběh Tamara. "Ještě jsem se chtěla zeptat, kde je Estelin?" Saliontemu se ve tváři mihne bolest. "Je mrtvá," ozve se téměř neslyšitelně. Je to poprvé od Estelininy smrti, co Salionte promluvil. Tamara se zatváří vyděšeně a vyhrknou jí slzy. "Co se jí stalo?" Salionte mlčí a tak se odpovědi ujme Nat. "Otrávený šíp." Po chvilce si otře slzy. "Musíme vymyslet, co budeme dělat s těmi Temnými." "Musíme to připomenout králi, protože on na to zjevně zapomněl." Najednou se ozve Talon, který doteď mlčel a sledoval nás. "Můžu promluvit s otcem, je to bojovník, takže možná něco vymyslí." Tamara se na něj usměje. "Díky Talone." "Já… Omlouvám se ti za… za všechno." Potom vstane a odejde pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amanda Amanda | 17. března 2013 v 14:21 | Reagovat

S těma poníkama a růžovou je to zabité. :D  
Kouzlo odstavců...tak to cg :-D  :-D  :-D

2 the-hunter the-hunter | Web | 17. března 2013 v 18:35 | Reagovat

Jo jo, odstavce jsou kouzlo nesmírně důležité :-D .
Upřímně, skoro jsem si myslela, že jsi na tu povídku zapomněla. A taky mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, kdo je vlastně kdo (fňuk, chudák Estelin :-( )... Jedinou drobnost, kterou bych mohla vytknout, je střídání časů. Ve zhruba 1./3 píšeš v minulosti, potom přejdeš do přítomnosti, a vypadá to trochu zvláštně. Ale jinak se mi kapitola moc líbila.
PS: zítra se chystám začít s Challenge... :-D

3 Laura Laura | E-mail | Web | 17. března 2013 v 18:59 | Reagovat

No jo, já vím že to píšu tak různě, ale snažím se to hlídat. (snažím...)
Držím palce s challengema, zajímá mě co čteš ty :)

4 Amanda Amanda | Web | 19. března 2013 v 18:09 | Reagovat

Muhehéééé.. a Nat stále vede v anketě, jsem zvědavá, jak ho proslaví LDC( ty víš kdo) :D

5 Ilía Ilía | Web | 30. srpna 2013 v 20:10 | Reagovat

Kouzlo odstavců, poníci a růžová!!! Hhh. Jo to znám...teda ty odstavce..né princeznování :-D
...a super kapitola!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama